air-strikes

casiotone for the painfully alone

2006-06-10T01:24:00.000+02:00

ovšem tohle je loser se vším všudy. plnovous, zapadlá očka a fotky, na kterých křečovitě svírá slovník pro hráče scrabble. ale hlavně jeho nástroj - staré klávesky casio, na kterých rozehrává posmutnělé písničky o dětsví plném malicherných křivd, o své matce a o šedesátkových kapelách, které nadevše miluje. casiotone for the painfully alone - ukázky z jeho letošního alba etiquette pro všechny beznadějné outsidery, kteří nedbají klacků pod nohama a s hlavou vztyčenou se dál brodí životem.

casiotone for the painfully alone / i love creedence
casiotone for the painfully alone / scattered pearls
casiotone for the painfully alone / happy mother's day

the mountain goats

2006-05-16T19:42:00.000+02:00

the mountain goats / this year

I broke free on a saturday morning.
I put the pedal to the floor.
headed north on mills avenue,
and listened to the engine roar.

my broken house behind me and good things ahead,
a girl named cathy wants a little of my time.
six cylinders underneath the hood crashing and kicking,
ahhh listen to the engine whine.

I am going to make it through this year if it kills me.
I am going to make it through this year if it kills me.

I played video games in a drunken haze
I was seventeen years young.
hurt my knuckles punching the machines
the taste of scotch rich on my tongue.

and then cathy showed up and we hung out.
trading swigs from the bottle all bitter and clean
locking eyes, holding hands,
twin high maintenance machines.

I am going to make it through this year if it kills me.
I am going to make it through this year if it kills me.

I drove home in the california dusk.
I could feel the alcohol inside of me.
home.
picture the look on my stepfather's face,
ready for the bad things to come.

I downshifted as I pulled into the driveway.
the motor screaming out stuck in second gear.
the scene ends badly as you might imagine,
in a cavalcade of anger and fear.

there will be feasting and dancing in jerusalem next year.

I am going to make it through this year if it kills me.
I am going to make it through this year if it kills me.

the dresden dolls. yes virginia

2006-05-11T17:25:00.000+02:00

the dresden dolls / yes virginia (2006)

jedno z nejlepších alb tohoto roku.

khonnor. burning palace.

2006-05-02T21:53:00.000+02:00

label type records razí novou politiku malých singlů a pilotní release tohohle projekt jsou dvě novinky od geniálního khonnora. v titulní skladbě, burning palace, zní khonnor trošku rozhýbaněji než jsme zvyklí, ale pořád jsou tady ke slyšení všechny věci kvůli kterým ho milujeme. druhá věc, heat convex dreaming už více připomíná jeho debutové album handwriting.
samozřejmě, na takhle malém prostoru khonnor nemůže naplno ukázat všechny svoje triky, nicméně pořád je to více než povedený počin.

khonnor / burning palace
khonnor / heat convex dreaming

melodium

2006-05-01T22:10:00.000+02:00

melodium je přezdívka introvertního francouze jménem laurent girard. hodilo by se říct, že poslední dobou neposlouchám skoro nic jiného než jeho album z roku 2005 la tete qui flotte. občas to zní jako předčasně vyspělý khonnor s úchylkou na zvuky pařížských ulic, jindy zase jako pojízdný cirkus s elektronickými kolečky. french little prince of electronica, tak zní přízvisko tohohle člověka a je těžké představit si vhodnější pojmenování. celé album je pestré, plné překvapení, není nouze o zvuky dětských nástrojů ani o vystřízlivění v podobě melancholických melodií. tohle album je na dlouho.

melodium / les psychotropes sont mes amis
melodium / le creux est ma matiere premiere
melodium / mon barometre mental

ps : nebojte se! pokud máte taky averzi na zpěv ve francouzštině, tady jste v bezpečí.

triosk

2006-05-01T19:05:00.000+02:00

triosk jsou tři pánové z austrálie, kteří se svou hudbou snaží vsadit tradiční jazz do experimentální elektronické formy. používají smyčky, které občas připomenou sanso-xtro, třískají do činelů, ale přes to všechno navíc nechávají znít klasické piano a bohatou basu. do světa se uvedli spoluprácí s německým laptopistou janem jelinkem (album triosk meets jan jelinek 1+3+1), ale na svém druhém album moment returns už jsou osamocení. právě desce moment returns vévodí ústřední skladba o dvou částech, ve které jsou ke slyšení všechny prvky pro triosk charakteristické. tomorrowtoday.

triosk / tomorrowtoday part 1
triosk / tomorrowtoday part 2

loretta lux

2006-04-10T20:59:00.000+02:00

loretta lux, německá fotografka narozená roku 1969 v drážďanech. studovala malbu a od roku 2003 pořádá samostatné výstavy, mimo jiné i v japonsku nebo mexiku. držitelka infinity award of art za rok 2005. pozadí svých fotografií částečně digitálně upravuje a částečně maluje ručně. jedna z nejlepších současných portrétistek.

arve henriksen

2006-04-04T17:46:00.000+02:00

arve henriksen , norský trumpetista, je mojí první zastávkou u labelu rune grammofon. na jeho prvním albu sakuteiki z roku 2001 neuslyšíme prakticky nic kromě jeho trumpety. trumpety, která občas zní jako dětské varhany, jindy zase jako něco mezi obrovskou dřevěnou flétnou a xylofonem. henriksen si každý tón dlouho promýšlí a kolem stupnice krouží podobně jako jeho krajan molvaer, jenže ve chvíli, kdy u molvaera začíná rachotit elektronický spodek, u henkriksena se trumpeta zdvojí a, prohnaná několika efekty, poklidně krouží dál.

arve henriksen / evening call
arve henriksen / breathing
arve henriksen / viewing infinite space

makunouchi bento

2006-03-21T23:25:00.000+01:00

makunouchi bento je čtyřčlenný projekt z japonska, jehož desetiminutové EP lament of the fishing robot je volně ke stažení. nutno říct, že je celé úžasné, počínaje názvem, obalem a samozřejmě hudbou konče. celé to zní jako podmořský ambient s příběhem vtěsnaným do tří krátkých skladeb. je to hudba, která vám dává prostor pro vlastní imaginaci, inspirativní zvuky rezavějících robotů na dně oceánu. jejich kovové ruce jsou obrůstány modrými rostlinami za zvuků radarů a těžkých úderů obrovských lodí někde nahoře. dokonalé.

EP lament of the fishing robot ke stažení tady (13 MB).

lampse ( machinefabriek, enavomi )

2006-03-11T14:56:00.000+01:00

label lampse vydává podobnou hudbu jako type ( vždyť lampse does not only share headquarters with this wonderful label, but also similar aesthetics and musical ideals ) a jako ochutnávku umístil na svoje stránky dva free download releasy.

machinefabriek
je one man projekt z holandska. tenhle člověk vydal na labelu lampse jedno dvouskladbové EP s názvem vancouver -předvádí na něm spojení akustických nástrojů a dlouhých zvuků a šumů, takže ve výsledku to všechno zní, jako když letí obrovská vesmírná loď.
EP vancouver (2005) ke stažení tady ( 30 MB ).

enavomi
enavomi ( švédsko ) má za sebou kromě EP, které dal k dispozici ke stažení, taky desku vinden bbåser bakåt. zmíněné EP se jmenuje feever, vyšlo v roce 2005 a je na něm ke slyšení pět skladeb, ve kterých enavomi pracuje s tématem nemoci, kterou vyjadřuje pomocí různých akustických a dechových nástrojů, podbarvených hlukovými stěnami.
ke stažení tady ( 23.6 MB ).

sickoakes

2006-03-01T17:26:00.000+01:00

sickoakes dokazují jak je label type různorodý. tentokrát se nejedná o žádné notebook symfonie ani o klavírní ambient - album seawards je jediný type release, na kterém jsou slyšet normální bicí, hudbu tvoří dvě normální kytary a dva ničím nezkreslené saxofony. přesto z nich tenhle švédský sextet dokáže vyždímat úplně všechno. pod hlavičkou obligátního sousloví "post-rock" se skrývá taková atmosféra, že vás to odpálí do úplně jiného vesmíru a cestou nebudete mít ani čas rozloučit se se sigur rós. přitom vlastně o nic nejde - saxofony si vystačí s několika táhlými tóny, ale když jsou obkrouženy ostře houpavou kytarou, zní to jako nákladní lodě blížící se za svítání do přístavu. nasamplované zvuky odhazované hlíny a lidského hovoru fungují jako přechody mezi skladbami a bicí (pokud tedy ve skladbě jsou) přesně vymezují prostor ostatním nástrojům. v dokonalé souhře směřují sickoakes k pozici nejlepší neznámé kapely na světě.

sickoakes / driftwood
sickoakes / oceans on hold

midaircondo

2006-02-26T21:00:00.000+01:00

švédské trio midaircondo (lisa nördstrom, lisen rylander, malin dahlstrom) představuje to melodičtější odvětví labelu type, už kvůli masivnímu používání fléten a saxofonů. podle vlastních slov hledají nové cesty tvoření hudby na pomezí mezi elektronikou a akustikou, cesty, které vymezují i svými björkovskými hlasy (ale který ženský hlas v alternativní hudbě nezní björkovsky?). občas jejich hudbou probleskne i něco jazzu (ze švédska do norska je to kousek a jaga / molvaer už dnes patří do učebnic).
jejich první album na labelu type se jmenuje shopping for images, vyšlo vloni a pořadové skladby s čísly 3 a 7 jsou tady pro utišení vaší bolesti z blížícího se pondělí.

midaircondo / serenade
midaircondo / perfect spot

sanso-xtro

2006-02-23T23:35:00.000+01:00

sanso-xtro je pseudonym umělkyně jménem melissa agate. vydává na labelu type (deaf center, khonnor a další) což o její hudbě leccos vypovídá, přecejenom label type sám sebe definuje jako record label specialising in inspiring experimental music from around the world.
ze všech věcí, které z type znám je sanso-xtro asi nejnáročnější na poslech, její tvorba osciluje někde mezi hudbou a sound artem, vyžaduje veliké soustředění, ale jako u každé hudby podobného typu, i tady se vám trpělivost a pozornost vyplatí. odměnou vám budou nekonečné výlety do světa porouchaných kytar, škrábající rytmika a ruchy, které si vás obtočí jako had obtáčí svou oběť. dost řečí, sanso-xtro vydala své (doufejme zatím) jediné album vloni, nese název sentimentalist a skutečně je o co stát. mluvení ze spánku a modré signály = experimentální dobroty na dobrou noc.

sanso-xtro / zlumber... talkinmysleep
sanso-xtro / blue signal

ps : sanso-xtro má i vlastní blog, kde je ke skouknutí pár fotek a video. škoda jen té nepravidelné aktualizace..

boy omega

2006-02-20T18:09:00.000+01:00

tohle by mohlo stát za to!
švédský písničkář s přezdívkou boy omega vydává v březnu nové album na labelu slight records a podle ochutnávek na adrese http://www.sctas.com/SR/ půjde hlavně o akustickou kytaru a něco minimalistické elektroniky. jeho hlasový projev je sice krapet patetický, což ještě podporují občasné smyčce, ale zní to moc dobře. kdybyste někde zahlédli celé album, dejte vědět.

viktor kopasz, edIT

2006-02-20T17:04:00.000+01:00

viktor kopasz se věnuje již od svých 16 let pozorováním a fotografováním jedné zapomenuté část bývalého československa, řece latorici a jejím břehům v trojúhelníku ukrajiny, slovenska a maďarska. těch několik málo čtverečních kilometrů mu dává to, co hledají mnozí marně třeba i celý život - autentickou uměleckou inspiraci a lidský rozměr. (zdeněk primus)

výstavu viktora kopasze jsem viděl dnes ráno a shodou okolností jsem zrovna poslouchal edIT. kombinace instrumentálního hip hopu a fotografií tohohle mladého slováka zapůsobila, takže tenhle vizuálně - hudební zážitek předkládám i vám (i když v poněkud chudé virtuální verzi).

ps : máte i vy nějaké oblíbené výtvarníky, kteří se vám asociují s určitým druhem hudby? intelektuální debatu prosím do komentářů.

edIT / ants

jana hunter

2006-02-20T16:31:00.000+01:00

asi je to lepší než cocorosie, které občas působí až trapně avantgardně, taková stylizace do francie 20. let (tamhle u stolku sedí andré breton a my dvě budeme hrát na kytary, aby si nás ten eluard všiml) - tohle u jany hunter nehledejte. těžko říct jak to dělá, ale jí to lo-fi můžeme opravdu věřit. ostatně, jak jinak by mělo nahrávat páté z devíti dětí, narozené uprostřed texasu? občas to není moc poslouchatelné, občas trošku nekonečné, jako fronta na koncert U2 (zdravím benjamina slavíka, největšího idiota současné publicistiky) ale když se takhle procházíte s cigaretou a okukujete barokní památky, těžko vás napadne lepší hudební doprovod. je to skromná hudba, tak malá že by se vešla do krabičky od sirek a stejně vás dokáže ohromit. alespoň občas.

její diskografie je docela zmatená, jak se na správnou umělkyni sluší. nějaké ty kolaborace s celebritou banhartem, nějaká ta EP a taky jedna regulérní deska, ze které pocházejí dnešní dva air-strikes.

jana hunter / all the best wishes
jana hunter / restless

clearlake

2006-01-31T09:40:00.000+01:00

clearlake jsou taková ničím zvláštní britská partička, které před týdnem vyšlo nové (už třetí) album. mají vtipné producenty (steve osborne - placebo a jim abbis - kasabian) a jeli turné se stereolab nebo decembrists. na svém albu amber se zvukově blíží inspiral carpets a podobným kapelám, je to trošku rozházené, kytary trošku řežou, bicí robotizují a zpěvákův vokál se nad tím vším humbukem klene skutečně "britpopově". ačkoliv se to z popisu asi nezdá, jsou to sympaťáci, určitě jsou mi bližší než zmínění kasabian a podobné partičky. taky jsou to trošku staromilci - až to vypadá, že kluci stojí tak nějak stranou současné scény, v koutku si mačkají svoje akordíky a vzpomínají na svou adolescenci, kdy si cestou z londýnských hospod prozpěvovali primal scream nebo happy mondays. proč ne? a mimochodem, skladba here to learn nebezpečně aspiruje na další píseň, které se nezbavím minimálně týden.

clearlake / here to learn
clearlake / neon

disks of newton

2006-01-30T20:17:00.000+01:00

františek kupka, disks of newton (1912)

jenny lewis

2006-01-30T11:44:00.000+01:00

po třech deskách její kapely rilo kiley se jenny lewis odpoutává na oběžnou sólovou dráhu. okouzlila conora obersta a tak její album vychází na jeho labelu team love. co se týče hudby, oproti rilo kiley je jednodušší, daleko víc do country a občas i do soulu, spíše akustická. kromě klasických kovbojek a vybrnkávaných balad se tady skrývají i naprosté lahůdky, jako třeba coververze písně handle with care od superskupiny konce 80. let traveling wilburys (lynne, harrison, petty, orbison, dylan) - stejně jako na původní nahrávce, i tady zpívá každou sloku někdo jiný, jenom ti staří rock'n'rolloví bardi jsou nahrazeni mladšími indie hrdiny a když začne conor oberst hrát dylanovskou harmoniku, jedno oko nezůstane suché. na první poslech tahle deska asi nezaujme, chce to čas - skladby nejsou tak přístupné jako na deskách rilo kiley, je potřeba s nimi mít trpělivost. ale zkusit byste to měli už jenom kvůli tomu hlasu.

jenny lewis with the watson twins / rabbit fur coat (2006)

digital ash in a digital urn

2006-01-29T21:07:00.000+01:00

album z loňského roku, které vyšlo souběžně s vynikajícím i'm wide awake it's morning. ve stínu i'm wide awake může zapadnout, ale to by byla škoda, tvoří k němu totiž dokonalý protipól - jsou to sice pořád písničky, ale přikryté těžkou elektronickou peřinou, deska občas zachází až k nějakému "robotickému folku". tohle album je sice v diskografii bright eyes dost možná nejslabší, to ale neznamená, že není dobré.

bright eyes / digital ash in a digital urn (2005)

lifted

2006-01-29T19:56:00.000+01:00

podle mě nejsložitější album bright eyes, s několikastránkovými texty, šílenou úvodní písní a podivně "zabitým" zvukem. tohle je deska, na kterou si člověk musí udělat opravdu čas - melodie jdou stranou, jenom občas se vyloupne některá opravdu úžasná, například from a balance beam, jedna z nejlepších písní kterou kdy conor oberst složil.

bright eyes / lifted (2002)

letting off the happiness

2006-01-29T18:29:00.000+01:00

roztomile ukřičený debut indie miláčků bright eyes. conor oberst za rachotu vysavače huláká o konci zimy, nechává se doprovázet country punkem a na samém konci desky vystřihne nedbalou poklonu milanu kunderovi v podobě písně tereza and thomas. naléhavé album, ke kterému se musíte trošku prokousat, ale kdo chce, ten si to hodně užije.

bright eyes / letting off the happiness (1998)

say hi to your mom

2006-01-27T13:21:00.000+01:00

tohle je kapela, která mi moc zpříjemnila včerejší večer. po dobu přehrávání jsem u počítače poklimbával a když jsem si (po skončení celého alba) pustil art brut, usnul jsem úplně. nevím, jestli to má něco znamenat, každopádně ze zorného úhlu dnešního slunečného rána to všechno vypadá trošku jinak - je to zábavné, lehce kolíbavé a prostě příjemné. s lehkým závanem elektroniky (no jo, to je dneska všude) mi say hi to your mom trošku připomínají of montreal. na allmusic.com psali, že similar artist jsou bright eyes, což mě navnadilo, nicméně jako kompletní diskografie bright eyes znalý člověk (haha) musím upozornit, že je to nehorázný výmysl. dnešní dvě písně jsou z jejich prvního alba numbers & mumbles (2003). jedná se o úvodní pop music of the future (ta je skvělá) a pro zasmání ještě i'm so tired (beatles cover). mimochodem, právě u i'm so tired je dobře rozpoznatelný hlavní znak say hi to your mom - ten člověk totiž vůbec neintonuje.

say hi to your mom / pop music of the future
say hi to your mom / i'm so tired

hockney

2006-01-24T14:45:00.000+01:00

david hockney, portrait of an artist (pool with two figures) (1971)

pathetic post

2006-01-18T23:32:00.000+01:00

ok, stejně ji všichni znáte. byla to první píseň, kterou jsem od sigur rós slyšel. je tomu přesně rok, co jsem ji poslouchal každý večer, cestou domů bílým městem. vaka je pro mě symbol a neexistuje žádná jiná skladba, ke které bych měl bližší vztah.

sigur rós / untitled 1 aka vaka

picabia

2006-01-17T23:17:00.000+01:00

francis picabia, madame picabia (1958)

hanne hukkelberg / searching

2006-01-17T22:21:00.000+01:00

hanne hukkelberg je příjemná slečna (?) z norska, disponující hlasem lehce připomínajícím björk. na svém debutu staví hudební iglů, uprostřed kterého najdeme jemnou elektroniku vedle akustických chřestítek a melodie opentlené zvukem, se kterým jí mimochodem pomáhali krajani z jagga jazzist. některé skladby znějí jako karnevalové variace na filmové melodie z třicátých let, ale většinou se hanne pohybuje ve vodách ještě klidnějších. občas se ozvou i nástroje tak nečekané jako banjo nebo bicí připomínající pochod hodně unavené armády. její album little things se určitě nedá poslouchat pořád, ale někdy přijde hodně vhod. úterní vydání air-strikes vám přináší píseň searching, která má na desce pořadové číslo 2 - doporučujeme podávat ihned po návratu domů, zároveň s horkým čajem (ostatně, nezdá se vám, že tam někde pod jejím hlasem cinkají lžičky?)

hanne hukkelberg / searching

malevich

2006-01-16T00:55:00.000+01:00

kazimir malevich, aeroplane flying (1915)

infadels / stories from the bar

2006-01-15T19:46:00.000+01:00

celá deska infadels je jedním nádechem, který se transformuje v kytarových plících kapely a vrátí se zpátky v podobě stories from the bar. abyste rozuměli - na první poslech to není nic zvláštního, deset písniček uběhne ve znamení kytar a trošky elektroniky, některé jsou pomalejší, ale většina by se hodila na pořádně rozjetou party. ne že by deska we are not the infadels byla nějaká přehnaně happy, ale prostě to odsejpá až do velkého finále, které je prostě strhující. je to jedna z těch skladeb, na které prostě nezapomenete, mnohovrstvá, objemná tak, že si ji můžete osahat ze všech stran, ale stejně malá a přítulná. sedm minut dokonalosti.

infadels / stories from the bar

the shortwave set / just goes to show

2006-01-15T18:28:00.000+01:00

no. první, co mě napadlo když jsem uslyšel shortwave set bylo, že všechny tyhle indie zpěvačky mají úplně stejný hlas. úplně - nevím co bych měl udělat proto, abych je od sebe rozpoznal. možná si budu muset začít vymýšlet nějaká poznávací znamení, drobné odchylky ve výslovnosti a tak, protože jinak se v tom asi nadobro ztratím. pokud přehlédnu angažování kopírovací zpěvačky, celkem už není co vytknout. akustické kytary mám moc rád a je jich tady hodně. je pravda, že když se poprvé rozsekané ztratily v khonnorovském šumení, trošku jsem se lekl, ale dá se na to zvyknout. elektronický background skladeb je taky v pořádku a melodické nápady se hudebníkům z rukávů jenom sypou, takže jediný problém je v tom, že je to občas tak dokonalé, až je to nudné.
asi je třeba si na tohle líné album trošku zvyknout. zatím je to pro mě jenom takové zpříjemnění večera, i když - některé písničky jsou geniální. jako třeba just goes to show.

the shortwave set / just goes to show

múm / the land between solar systems

2006-01-03T22:16:00.000+01:00

múm jsou něco jako boards of canada pro holky a milovníky islandu. schovávají svoje šepoty do bublání nejrůznějších nástrojů a hraček. je to přítulná elektronika pro hodné lidi s čistými úmysly, vhodná jako podbarvení ranních i nočních cest městem i jako zpříjemnění brodění se ve sněhu. uklidní a oblaží veškeré vaše smysly. malá vesmírná ochutnávka právě teď jenom pro vás.

múm / the land between solar systems

ps : no guitars

heartbeats

2006-01-03T17:10:00.000+01:00

heartbeats

One night to be confused
one night to speed up truth
we had a promise made
four hands and then away
both under influence
we had divine scent
to know what to say
mind is a razorblade

To call for hands of above to lean on
Wouldn't be good enough for me

One night of magic rush
the start: a simpel touch
one night to push and scream
and then relief
ten days of perfect tunes
the colours red and blue
we had a promise made
we were in love

And you
you knew the hand of a devil
and you
kept us awake with wolves teeth
staring different heartbeats in one night

joanna newsom / sadie

2005-12-28T16:58:00.000+01:00

joanna newsom je poslední dobou hodně v módě - zavšivení hipíci z rock & popu si ji vzali na paškál už v říjnu a díky internetovým diskuzím je čím dál tím známější. co se dá ale dělat, tahle holka si zaslouží pozornost.
vzpomínám si, jak jsem před dvěma roky poprvé zaslechnul devendru banharta. ten hlas mě ohromil, bylo to jako rána do hlavy a já jsem musel fascinovaně naslouchat. přestože hlas téhle harfistky zní spíš jako z večerníčku, působí na mě podobně začarovaně. prostě vás donutí soustředit se na hudbu, na slova, je spojovací prvek textu a zvuku nástroje.

joanna má zatím jediné album (dvě krátká home-made ep nepočítaje) a na něm se představuje jako klasicky vzdělaná hráčka na harfu, oduševnělá básnířka a osobitá interpretka v jednom. písně drží u sebe jako slepené medem a přestože v naprosté většině písní je slyšet jenom harfa, jsou od sebe snadno rozpoznatelné. jako korálky na počítadle, každé je jiné a přitom jsou si podobné.
na ukázku jsem vybral píseň sadie, vytrženou zprostřed alba, která je nejdelší a pro mě jedna z nejlepších.

joanna newsom / sadie

a ještě jedna důležitá věc. na blogu sick : generation nedávno proběhla nechutná kampaň adorující soláriem osmahlou a tupě vypadající paris hilton. proto oficiálně oznamuju, že air-strikes volí joannu newsom.

enJoy the christmas

2005-12-23T09:59:00.000+01:00

milá hudební blogosféro, nezapomeň se alespoň o vánocích zastavit, odpočinout si od věčných postů a komentářů, přestaň stahovat tisíce písní (stejně jsou všechny stejné) a alespoň na vánoce se přestaň smát tucznakovi. good weather for air-strikes ti přináší píseň jako stvořenou ke štědrovečernímu stolu, píseň u které tisíce mladých indie fanoušků žvýkají svého kapra since 1979.

joy division / disorder

ps : kdo něco postne na štědrý den, nemá rád ježíše

four tet / and they all look brokenhearted

2005-12-20T21:51:00.000+01:00

four tet je projekt člověka jménem kieran hebden. většina lidí ho asi zná spíše jako zdatného remixéra kings of convenience nebo radiohead (och, zařekl jsem se, že jejich jméno se na mém blogu nikdy neobjeví!) a určitě i spousty dalších, které my folkaři ani neznáme. jelikož jeho zmiňovaný remix radioheadího ( !!! ) scatterbrain se mi líbil zhruba desetkrát víc než všechny ostatní tracky na com lag dohromady, podíval jsem se na něj blíž. nejdřív mi to nic moc neříkalo, ale za několik měsíců jsem jeho hudbě přišel opravdu na chuť a dnes je jeho třetí album rounds jedna z mála elektronických věcí, které poslouchám. i když, možná se ani o elektronice mluvit nedá - je to spíš něco akustická elektronika - vybrnkávaná kytara, jazzovější bicí s nepravidelným rytmem a hlavně jeho poznávací znamení, které moje slečna (ano, taky začínám psát o své přítelkyni, zdravím tucznaka!) popsala jako "přefouknutý saxofon". ať už je to co chce, zní to úžasně a jakmile ten zvuk uslyšíte, začne vám běhat mráz po zádech. pro člověka neznalého elektroniky je to i hudba hodně originální - pravděpodobně existuje spousta jiných umělců, kteří jsou daleko objevnější než four tet, ale já prostě žádného neznám. každopádně, track který mi zrovna dneska padl do ucha, je úžasný až na půdu, počínaje svým velice poetickým názvem a přes lahodné feedbacky v pozadí konče geniálním vybrnkáváním. pro mě skladba číslo jedna dne 20. prosince.

four tet / and they all look brokenhearted
radiohead / skttrbrain (four tet remix)

jo, vím že všichni máte kompletní radiohead doma a rochníte se v nich dennodenně. ale co kdyby ne. btw, 3:37 je doba přefouknutého saxofonu.

vashti bunyan / turning backs

2005-12-18T23:22:00.000+01:00

a ještě jedna písnička na kterou jsem si vzpomněl, vhodná pro tuhle noční dobu a tohle počasí. moje oblíbená folk-ambientová ukolébavka od vashti bunyan, více moje recenze na newmusic.cz

vashti bunyan / turning backs

bright eyes / from a balance beam

2005-12-18T21:47:00.000+01:00

poslední dobou jsem se zase vrátil k bright eyes a doplnil jsem si diskografii o poslední album které mi scházelo - lifted or the story is in the soil, keep your ear to the ground - a objevil jsem další životní píseň, píseň kterou jsem schopný poslouchat pořád dokola. o tuhle skladbu se můžete opřít, můžete s ní vstávat a usínat, bude vás doprovázet všude kam se pohnete. je geniální. from a balance beam, pozdrav z roku 2002 od nejtalentovanějšího folkaře současné doby.

bright eyes / from a balance beam

dead slate pacific a jiné písně

2005-12-14T17:08:00.000+01:00

tenhle post bude takový průřez vším, co jsem za poslední dobu objevil nebo co mi bylo doporučeno.

calexico / the book and the canal

hodně svérazná americká kapela, která zní jako směs starého country, folku a jazzu. já jsem je objevil na základě krátkého ep, které natočili společně s projektem iron and wine. the book and the canal je jejich poslední album, celé pěkně drží pohromadě, ačkoliv se na první poslech může zdát, že je rozkouskované. pomalejší instrumentální věci střídají countryové šlágry s lehčím nádechem ironie a při vybrnkávaných folkařinách nezůstane jedno oko suché. doporučují čtyři z pěti kovbojů.

clue to kalo / one way it's everyway

takhle by měl vypadat elektronický folk! celým albem se jako nit z kostkované košile táhne podivná nálada a atmosféra, tamburíny zvoní, zpěvák pobrukuje svým jemným hlasem, do toho se občas ozve piánko. když poslouchám clue to kalo, mám pocit že celý svět začal bzučet a že zůstat v klidu a poslouchat dál je to jediné, co můžu udělat. není lehké do téhle hudby proniknout, ale jakmile se vám to jednou povede, nedáte na ni dopustit.

john vanderslice / pixel revolt

tomuhle pánovi jsem úplně propadl a celý minulý týden jsem si nepouštěl nic jiného. zdá se, že se nám vrátil folkař se vším co k němu patří - john na své desce mimojiné zpívá o 11. září tak, že to nezní vůbec pateticky. skladby jsou bohatě zaranžovány, s občasným přídavkem elektroniky, která ale vyznívá přímočařeji než u clue to kalo. mimochodem, na tomhle albu figuruje i jedna z nejlepších písniček kterou jsem za posledního půl roku slyšel. více na konci příspěvku.

ashley park / american scene

jak řekl můj otec, zní to jako beatles, kteří se rozhodli hrát country. tahle kapela roubuje britsky znějící melodie na country aranže, nebojí se použít klasickou steel kytaru a výsledek zní velice příjemně. hudba jako stvořená do auta. přestože nejlépe hodnoceno je jejich poslední album the secretariat motor hotel, mně se líbí to prostřední, american scene.

vybral jsem ke stažení dvě písně od každého ze čtyř projektů. není to pokus o nějakou kompilaci, jenom abecedně seřazené písničky. ps : pozor na dead slate pacific!

air-strikes 14.12.2005

orange peels / so right

2005-12-07T21:17:00.000+01:00

orange peels jsou indie popová kapela z kalifornie a pokud má nějaká kapela diagnózu indie pop, moc se toho napsat nedá. jsou tady pěkné melodie, čistý retro zvuk, nevinný hlásek zpěváka, prostě všechno co je potřeba. no a protože se nám poslední dobou nějak nedaří vycházet dobře s počasím a protože vám mikuláš určitě nic nepřinesl, nebylo by od věci trošku si provětrat hlavu a zapomenout na všechny starosti. písnička so right je na to jako udělaná - je to prostě hit, zábavný, ale ne bezduchý.

orange peels / so right

the strokes / first impressions of earth

2005-12-03T16:56:00.000+01:00

01 you only live once
02 juicebox
03 heart in a cage
04 razorblade
05 on the other side
06 vision of division
07 ask me anything
08 electricityscape
09 killing lies
10 fear of sleep
11 15 minutes
12 ize of the world
13 evening sun
14 red light

download : the strokes / first impressions of earth

elliott smith / either/or

2005-12-01T22:48:00.000+01:00

either/or je album, které elliott natočil šest let před svým dobrovolným odchodem. na ploše dvanácti písni předvádí úžasnou směs melancholických melodií v syrovém provedení pouze za použití akustické kytary, basy a svého šeptavě drsného hlasu, vše okořeněno minimalistickými bicími. tohle je folk při kterém se svírá žaludek, zahraný a zazpívaný způsobem, při kterém cítíte, že se opravdu něco děje. pro mě jedno z nejlepších alb a naprostá povinnost. pokud jste folk nikdy neposlouchali, pravděpodobně začnete. a pokud ano, užijete si tuhle desku o to víc.

elliott smith / either/or

gravenhurst / damage

2005-11-28T16:46:00.000+01:00

tohle je přesně ta zimní kapela kterou jste hledali, melancholie dlouhých nocí ve správném poměru ke svěžím akustickým vyhrávkám, tiché bicí a vzdálené zakvílení elektrických kytar dávají dohromady ten pravý soundtrack k průměrnému zasněženému dni. nic moc vás nepřekvapí, sníh je pořád stejně bílý každý rok a ruce mrznou pořád stejně nepříjemně, ale stejně se občas stane něco neočekávaného - najednou se z počínající zimy vynoří skladba, která se vás dotkne jako nic na světě. debutová deska téhle bristolské kapely (flashlight seasons) se musí poslouchat pěkně od středu ke krajům - skladba damage je takový první záchytný bod v tom na první poslech nepřehledném a nevýrazném shluku, ale když tomu dáte čas, vynoří se krásné písničky, které vám možná vydrží až do jara.

gravenhurst / damage

khonnor / handwriting

2005-11-27T18:10:00.000+01:00

tohle je náhravka o které je zbytečné mluvit, která se prostě musí slyšet a prožít. po nějaké době se do ní dostanete a bude už jenom vaše - jenom některé zásadní informace - khonnor je osmnáctiletý američánek a jeho debutové album handwriting (před ním vydal jenom krátké ep o šest skladbách lost pets) se nese v duchu jemné elektroniky, různých šumů a škrábání a ve velké míře je zastoupena i akustická kytara. handwriting je povinnost pro všechny a jedno z nejlepších alb posledních let.

khonnor / handwriting

telefon tel aviv / fahrenheit fair enough

2005-11-26T16:20:00.000+01:00

řekl jsem si, že ta flétna ve skladbě no. 2 (TTV) zní jako z nějaké normalizační pohádky, kde se sedmero krkavců prohání nad temnou krajinou ale v hlavě hlavního hrdiny je všechno krásné a kouzelné. telefon tel aviv totiž fungují jako růžové brýle nebo skromný IDM filtr na pochmurnou zimní náladu. a přitom je to vlastně docela jednoduché, stačí zurčící elektronické potůčky, něco šumů a ruchů a pořádná porce nasamplovaných éterických nástrojů (klavír, kytara nebo ta zmíněná flétnička). občas připomenou boards of canada, jenom ty charakteristické pomalé beaty jsou tady dávkovány skromněji, nemluvě o mluveném slově. je to jako letět žlutým práškovacím letadlem nad zasněženou zemí - tady je špinavý rybník, na něm praskající led a pod ním šumící voda, tady se kouří z komínů a tady je hluboký les plný ticha. a vám nezbývá než to poslouchat a kontrolovat shora, ujistit se, že svět se nemění, že se kolo času točí a že ambientní elektronika chutná za každého ročního období.

the american analog set / born on the cusp

2005-11-19T13:11:00.000+01:00

často si nejrůznější písničky dosazuju do imaginárního filmu, vymýšlím si k nim scény. vím že to není zrovna dvakrát originální, ale určitý druh hudby si o to přímo říká. a to je i případ úvodní skladby z posledního alba texaské kapely american analog set - není to nijak veselá hudba, ale zase nic moc depresivního. prostě taková písnička, která se k okolnímu světu tváří lhostejně, cynicky si užije svých 208 sekund slávy na světě a potom už si na ni možná nikdo ani nevzpomene. ale pro mě je docela důležitá. když už jsem nakousl svoje filmové obscese, zrovna tenhle song by se hodil někam bezprostředně za milostnou hádku dvou hlavních hrdinů, přesně do té situace kdy se muž jde opít a žena jede taxíkem zpátky ke své matce. je to lhostejná skladba do lhostejného podzimu, unavená a jednotvárná. a právě proto se mi tolik líbí. camera obscura pro dospělé, beziluzorní pop pro ztracené případy. právě teď na vašich talířích.

the american analog set / born on the cusp

windsor for the derby / now i know the sea

2005-11-18T13:59:00.000+01:00

poslouchat post-rock je jako pozorovat jedoucí vlak. všechny nástroje se navzájem táhnou a když se skladba (jízda) blíží ke konci, vagónky se na sebe postupně namačkávají, až se úplně zastaví a vám zůstane jenom ten pocit dlouhé cesty. windsor for the derby je americká kapela, která funguje od roku 1991 a má na svém kontě už sedm alb. u tohohle žánru se vždycky nabízí srovnání se slavnými mogwai. oproti nim používají windsor for the derby spíš akustickou kytaru a obejdou se bez vokodérem zkreslených hlasů, takže hudba celkově vyznívá čistěji a srozumitelnějí. s mogwai mají společné tempo většiny skladeb a hlavně typickou náladu - náladu dlouhé hudební výpravy až do samé podstaty melodie, která je tolikrát opakována a vrstvena, že se stává nesnesitelně chytlavou. skladba now i know the sea je ukázková - opakující se kytarový motiv, pomalé bicí a neopakovatelná atmosféra.

windsor for the derby / now i know the sea

finn / a computer au palais

2005-11-17T14:10:00.000+01:00

hudba patricka zimmera (finn), je takový skládací hlavolam přesně do kapsy u košile. aha, řeknete si, tady jsou kytary jako z talkie walkie, tady zase podobné dechy jako na kid a, patrick zpívá podobně jako by zpíval thom yorke kdyby hrál folk a tak dál. celé album je sice prodchnuto folktronickým duchem, ale nečekejte žádné the microphones, zvuk je plný a čistý a moc nepřekvapí. finn si půjčuje od každého něco, slepuje vlivy dohromady, takže na nějaké experimenty můžete zapomenout. v čem je tedy problém? problém je v tom, že to prostě funguje, já osobně mám u téhle hudby pocit, že je prostě "moje", což mi například u zmiňovaných air chybí. skladbě a computer au palais dominují smyčce a akustická kytara, ale všechno je zabaleno do příjemné elektroniky, tak jak to máme rádi. finn nic nezkazil, na nic nezapomněl, všechno je na svém místě, tak jak to má být. a to myslím na sváteční odpoledne stačí.

finn / a computer au palais

neutral milk hotel / in the aeroplane over the sea

2005-11-16T17:03:00.000+01:00

neutral milk hotel hodně sázejí na stylizaci, jsou šílení pohrobci syda barretta a pubertální fanoušci the clash, zpívají zneklidňující písně o mrkvích a o lidském prachu, který bude z letadla rozprášen do moře za zvuku akustických kytar a zfetované harmoniky, ale nebojte se - nejsou to žádní rozjuchanci, kteří by nám nutili svoje popěvky, jenom si tak pěkně jedou na své punko-folkové vlně, občas udeří do zkreslených kytar a vytvářejí atmosféru kterou snad nejlépe vystihuje obal od jejich desky - každá loď se občas potopí a i když úsměv na tváři zmrzne, nemusí to být poznat. ne že byste měli být z téhle desky (která je jejich druhá a zatím poslední) nějak na větvi. písně jsou občas nezáživné, lehce pohřební a zejména osmiminutová oh comely vám pomůže poznat, kdo to myslí s folkem vážně a je ochoten naslouchat. na druhou stranu, instrumentálka the fool (hodně krátká a prakticky geniální) zní jako obřadní hudba někde na měsíci nebo na dně oceánu. co na tom že je vzápětí zničena punkovou vypalovačkou, stejně se vám zaryje do srdce jako železný rýč. na první poslech člověk zjistí i věci, pomocí kterých může přesvědčovat své přátele, že rozumí hudbě - třeba že zpěvák z clap you hands say yeah vůbec nemá tak originální hlas jak se mohlo zdát, nebo že gorky's zygotic mynci nejsou jediná kapela která jakoby vypadla již zmíněnému barrettovi z kapsy. na ukázku jenom něco neutral milk unplugged hotelu k oslavě revoluce. tohle je skladba na depresivní sedmnáctý listopad. + the fool - instrumental neutral.

neutral milk hotel / in the aeroplane over the sea neutral milk hotel / the fool

iron & wine / woman king EP

2005-11-14T15:56:00.000+01:00

tohle je magická hudba uzavřená do šestipísňové krabice, hudba která se mi zpočátku vůbec nelíbila, ale postupně jsem
jí přicházel na chuť až jsem si ji úplně zamiloval. samuel beam aka iron & wine zpívá a hraje s nenapodobitelnou poetikou, pod svým hlasem nechává chřestit dřevnaté perkuse a v titulní písni rozvážně drmolí : black horse fly, lemonade / jar on the red ant hill / garden worm, cigarette / ash on the window sill. všechno to zní jaksi přírodně, jako soundtrack k procházce do studeného lesa plného tajemných zvířat. druhá píseň, jezebel, je jedna z mých nejoblíbenějších, s pomalým banjem v pozadí, stereotypní až k ukolébání, ale krásná. později se ozvou nenápadně zkreslené housle, občas něco zachřestí, narozdíl od debutového alba the creek drank the cradle jsou tady aranže bohatší, ale skromnost se nikam nevytratila. je to nenápadné album, ale stojí za pozornost. tenhle podivný folk byste rozhodně neměli podcenit.

iron & wine / woman king EP

rilo kiley / paint's peeling

2005-11-09T16:11:00.000+01:00

rilo kiley stejně všichni známe, tak jenom stručně. je to podobný model jako stars nebo delgados, tj. střídání mužského a ženského vokálu, úžasné texty a celková nálada tak na autobusovou zástavku, ke které stejně nic nepřijede. a pokud náhodou přijede, bude to autobus plný monster. rilo kiley byly moje poslední záchrana před hloupostí a omezeností světa a před počasím které se pomalu ukládá ke spánku a nechává nás napospas. uchýlil jsem do téhle americké indie náruče a protože jejich loňské album more adventurous už mám oposlouchané ze všech stran, sáhnul jsem do p2p archívu a vylovil tříletou desku s názvem execution of all things. a opět jsem se zasekl na jedné písničce, paint's peeling. začíná roztomile nirvanovským vybrnkáváním, bicí duní a všechno dohromady jakoby to vypadlo z krabice s nápisem "první pomoc proti podzimu". no a protože pomoc občas potřebujeme všichni, tady je moje první náplast.

rilo kiley / paint's peeling

console / rocket in the pocket

2005-11-06T18:12:00.000+01:00

console je elektronický projekt martina gretschmanna z kultovní německé kapely the notwist. vydání svého druhého alba načasoval přesně mezi dva zásadní počiny kapely, jazzovější shrink (1998) a neon golden z roku 2002, na kterém kapela dokonalým způsobem proplétá akustické kytary a pomačkané beaty a vytváří tak jedno z nejlepších alb poslední doby. o tom ale někdy jindy, protože tohle je věc veskrze elektronická a po kytarách tady není ani stopy.

začíná to šustěním jako z gramofonu a cinematovskými dechy v pozadí, po chvilce se přidají zlomené beaty a nespočet retro zvuků dokresluje atmosféru jako z berlínského metra pozdě v noci. druhá skladba je snad největší hitovka desky, s hlasem zkresleným vokodérem a zrněním to celé zní jako zoufalý zpěv zamilovaného robota, třetí je zase trošku agresivnější, ale potom už zůstává nálada desky víceméně stejná. skladby jsou převážně pomalejší, občas se dotknou ambientu (delay dackel) a můžou připomenout boards of canada, o žádném kopírování slavných skotů ale nemůže být řeč - console je spíš takový kraftwerk 21. století, ne tak minimalistický a trošku přístupnější. protože deska trvá necelých padesát minut, není ani na chvíli nudná a přestože už ji poslouchám docela dlouho, pořád na ni mám náladu a na procházky podzimním městem je jako stvořená. jenom ten berlín mi tady chybí.

console / rocket in the pocket (48mb)

a pro srovnání ještě jedna skladba z alba the notwist neon golden

the notwist / consequence

the hives / die, all right!

2005-11-03T18:35:00.000+01:00

já jsem teda nikdy neměl moc rád punk a většinou mi hluk a moc rychlá hudba vadí. ale jsou občas chvíle kdy se člověk potřebuje něčím odpálit a navíc - nepodlehnout kapele the hives skoro ani nejde. to vám je taková legrační švédská pětice, trošku garážisti a revival vyvolávači, ale naštěstí se nekoná žádné no future ani zavírací špendlíky, tohle všechno hives odhrnují veselou stylizací do ostrých elegánů v bílých oblecích. zpěvák zní jako kdyby si prořezával hlasivky žiletkou a všechno to tak nějak příjemně chrastí, hlučí a prostě funguje. občas poslouchám jejich druhé album veni vidi vicious a můj oblíbený song z tohohle alba se ukrývá pod pořadovým číslem dva. die, all right!

the hives / die, all right!

happy mondays / pills, thrills'n'bellyaches

2005-11-02T15:24:00.000+01:00

pokud si vyčleníme britskou hudbu od poloviny osmdesátých let až po nástup toho pravého, mediálně řádně rozmazleného britpopu, vyloupne se nám poměrně dost zásadních kapel. těch opravdu významných je ovšem jenom několik, které si já osobně rozděluju na dvě škatulky : kapely které mi opravdu přirostly srdci (the stone roses) a ostatní, které respektuju, poslouchám s chutí a často, ale pořád mezi jejich hudbou a mnou cítím časovou a kulturní propast. jednoduše řečeno, nemůžu se do té atmosféry, která z kapel jako jsou jesus and mary chain, my bloody valentine nebo primal scream vyzařuje, pořádně dostat, měl jsem prostě žít před patnácti lety v úplně jiné zemi než žiju. nicméně před pár dny jsem si rozšířil obzory na další kapele z téhle doby a protože mi přecejenom sedí o něco víc než rozmazaní jesus and mary chain, snažím se ji naposlouchat pořádně, abych nezahnal tu britskou atmosféru, která se ke mně přimkla. jsou to happy mondays se svým nejslavnějším album pills, thrills'n'bellyaches.

myslím že nemá moc cenu vybavovat se o desce samotné, nic nového vám stejně neprozradím. z kapel které znám (přiznávám že jich není moc) se nejvíc podobají stone roses, kombinují taneční rytmiku a zvonivé kytary, občas přimíchají něco klávesek a vytvářejí tak veselou atmosféru, která trošku evokuje kulturu tanečních drog a knih irvina welshe, ovšem jaksi nevinněji než jsme zvyklí. škoda že dnes už poslouchání podobné hudby zavání atmosferickými vykopávkami, v roce 1991 bychom si to určitě užili daleko víc.

animal collective / grass

2005-11-01T16:18:00.000+01:00

a ještě jedna věc - nějak jsem se dostal ke kapele animal collective a jejich novému album feels (které mimochodem vyšlo na mém milovaném labelu fat cat), ale zatím jsem moc neměl čas to pořádně naposlouchat. nebo spíš - pokoušel jsem se o to, ale hned jsem se zasekl na úžasné skladbě grass, která je na desce takhle zkraje druhá. moc nevím co o té písničce říct, snad jenom že je to jeden z těch hudebních úderů, které prostě občas přijdou a vy nevíte co s nimi máte dělat. nebo jak se bránit.
u téhle skladby to snad ani nejde..

animal collective / grass

mimochodem, něco mi strašně připomíná. nevíte co?

my morning jacket / Z

2005-11-01T15:29:00.000+01:00

tohle je taková divná kapela, která si pomalu zadělává na stálé místo v mé diskotéce. album jménem Z je sice už jejich čtvrté, nicméně první které mám možnost slyšet.
při poslechu mě napadlo hned několika kapel, které jsou my morning jacket v něčem podobné - slyším tady modest mouse, boy least likely to, zpěvák občas zní jako ten blázen z clap your hands say yeah, občas zase připomíná hodně trefnou parodii na bono voxe. jako by si tihle povedení američánci brali inspiraci ze všech možných hudebních projektů, nicméně mají tu vzácnou schopnost všechny tyhle ingredience smíchat a vytvořit tak tu pravou indie hmotu, která prostě drží u sebe. v rozumné míře kombinují žánry (folk, country i náznak reagge), ale všechno cpou do jedné morning jacketovské koleje a vycházejí z tohoto laškování jako kapela, která prostě má svůj zvuk. skladby jsou většinou veselejší, bicí řinčí ve správnou chvíli a ve správnou chvíli si dají přestávku a uvedou na scénu akustickou kytaru a ačkoliv je nálada celé desky víceméně jednotná, drobnější oscilace mezi "hodně veselou kapelou" a "už-skoro-smutnou kapelou" nejsou nikdy na škodu.

za ten týden, co my morning jacket poslouchám, jsem si je hodně zamiloval a ačkoliv jsem poslední dobou na kytarovky spíš alergický, tahle mi hodně sedla. i když, tohle asi ani není kytarovka, spíš prostě mymorningjacket.

the KLF vs. Elvis

2005-10-31T23:14:00.000+01:00

the KLF je další zásadní ambientní projekt, ke kterému jsem se dostal s patnáctiletým zpožděním. na svém albu chill out bourají hranice mezi hudbou a pouhými zvuky, celým albem projíždí vlak a občas zabučí krávy, všechno podmalováno hodně poklidnou elektronikou a klávesovými plochami. co mě hodně chytilo za srdce (a donutilo sahat do čtyřicet let staré hudební historie) je nasamplovaný elvis presley ve skladbě elvis on the radio, steel guitar in my soul. tuhle tříminutovou hříčku jsem dokázal poslouchat třeba desetkrát po sobě, ačkoliv je tady vlastně ke slyšení jenom ten vlak a sideboarder elvis. člověk by ani nevěřil, jakou to dokáže vytvořit atmosféru.

jak už jsem řekl, moje láska k téhle skladbě mě dovedla až k tomu, že jsem si našel i původní písničku, která se pod rukama KLF proměnila v opravdu chill outový kousek. tady jsou pro srovnání obě dvě.

the KLF vs. Elvis

badly drawn boy / the hour of bewilderbeast

2005-10-29T11:56:00.000+02:00

damon gough aka badly drawn boy je britský písničkář, který v roce 2000 ovládl celý indie svět svým prvním albem the hour of bewilderbeast. to na sebe navěsilo nespočet ocenění a stalo se téměř kultovní záležitostí. pro album je typická jakási koncepčnost a formát filmového soundtracku, úvod alba obstarává instrumentální dialog mezi trumpetou a cellem, jednotlivé skladby jsou odděleny krátkými intermezzy, která působí jako střihy mezi jednotlivými scénami. ačkoliv se badly drawn boy tváří jako nefalšovaný folkař (introvertní hromotluk v čepici a s všudypřítomnou kytarou), hraje spíše do popu hozené klasické písničky s převážně akustickými aranžemi, všechno v umírněném a smířlivém duchu. je to hudba na procházku městem v sobotu odpoledne nebo na lenošení v posteli - nenápadné bicí, občas elektrická kytara a příjemné texty o běžných věcech. když se občas zapomene ve své temnější poloze, výrazem připomíná elliota smithe (stone on the water), hned v následující skladbě zase rozjede celou kapelu, takže zní jako klasický frontman indie rockové kapely. nechybí ani špetka suchého britského humoru v podobě skladby body rap, která vyznívá jako hodně vtipná parodie.

celkově je tohle album určitě jeden z nejlepších počinů, které v posledních letech vypustil do světa jediný singer/songwriter. o to je smutnější, že se damon své životní desce už nikdy ani nepřiblížil - z jeho následujích tří alb stojí za zmínku snad jen soundtrack k filmu about a boy (mimochodem, skvělý film v hlavní roli s hughem grantem podle ještě lepší knihy nicka hornbyho), na kterém se objevili dvě vyjímečné hitovky (a minor incident a something to talk about) a čtrnáct zbytečných vycpávek. nezbývá než doufat, že se ještě badly drawn boy někdy vzchopí a mezitím si užívat tohle jedinečné album.

badly drawn boy / the hour of bewilderbeast.zip (57 MB)

supergrass / road to rouen

2005-10-26T12:28:00.000+02:00

supergrass patří (spolu se stereophonics atd.) ke kapelám, u kterých se mi opravdu nechce naposlouchávat jejich starší alba. mám takovou utkvělou představu o mladých a hitových kapelách z poloviny devadesátých let a jejich množství mě už dneska odrazuje (kromě toho že poslouchat tyhle věci stálo zato když byli aktuální, ale čas ukázal že nejsou až tak důležité). přesto jsem si opatřil poslední album supergrass, protože jsem zaslechl že zrovna tohle je kapela která se vyvíjí. a nejspíš to tak bude - jejich letošní album road to rouen je maximálně vyspělé a vyzrálé. není tady ani jedna hitovka na sobotní party, celá deska spíše působí jako koncepční příběh.

občas to zní jako beatles (nebo spíš sólový lennon - obzvlášt skladba low c), slyšíme ve větší míře akustické kytary, klavír, tempo všech písniček je jako stvořené do auta. je to hudba přesně pro ty, kteří byli v polovině devadesátých let nevybouření a teď už jsou přemýšlivý a pomalejší. a pro mě je to tento rok jedna z nejlepších kytarových desek. rozhodně lepší než nové počiny oasis, coldplay nebo franz ferdinand. tohle je totiž hudba která má duši a kterou můžeme klukům ze supergrass opravdu věřit.

supergrass / low c

conor oberst rules!

2005-10-25T14:57:00.000+02:00

conor oberst je poměrně specifický písničkář z nebrasky. do indie kruhů vstoupil už ve čtrnácti letech coby zpěvák a kytarista kapely commander venus. poté co se kapela rozpadla, vydal v roce 1998 své první sólové album pod hlavičkou bright eyes, letting off the happines, na kterém předvedl dřevní elektro-folk a naznačil svůj potenciál originálního skladatele a zpěváka, který disponuje jemným hlasem typickým pro folkové chlapce s kytarou, ale který svoje texty umí taky pořádně zakřičet. po dalších dvou letech natočil desku fevers & mirrors, která je poměrně bohatě zaranžována a neobejde se bez elektrické kytary. o to příjemnější překvapení je jeho zatím poslední album i'm wide awake, it's morning, na kterém se vrací k vybrnkávanému folku a tichému přednesu a které občas zachází i do country.
písnička if winter ends otevírá jeho již zmíněné první album a je jedna z mých nejoblíbenějších.

bright eyes / if winter ends

the go! team / everyone's a v.i.p. to someone

2005-10-24T18:19:00.000+02:00

the go! team je kapela z británie (odkud jinud), která je často srovnávána s avalanches, ovšem narozdíl od avalanches doplňují četné samply živými nástroji a zpěvem. zatím vydali jedno album, které si indie kluci a holky poněkud zbožštili a které je napěchováno řinčivými bicími, veselým hukotem a dívčími vokály. ačkoliv se všechno odehrává v rychlejším party tempu, největší zásah je ukrytý v podobě skladby everyone's a v.i.p. to someone, která je od názvu až po foukací harmoniku geniální úplně celá. a je z celého alba paradoxně nejpomalejší.

the go! team / everyone's a v.i.p. to someone

40th anniversary

2005-10-23T15:18:00.000+02:00

a ještě jedna věc. protože 3. prosince bude svět slavit 40. výročí vydání přelomového alba beatles rubber soul, ani já jsem nelenil a celý týden jsem si v něm liboval. nevěřím že by někdo tuhle úžasnou směs folkrocku, country a popu neznal, ovšem pokud se někdo takový opravdu najde, měl by se nad sebou vážně zamyslet a co nejrychleji si tuhle věc opatřit.

za pozornost také stojí chystané tribute album, které má vyjít ke konci listopadu a na kterém budou ke slyšení cover verze z rubber soulu v podaní řady zajímavých hudebníků v čele se sufjanem stevensem. více informací tady . btw, už jsem ho viděl na soulseeku!

antony & the johnsons / i am a bird now

2005-10-23T15:00:00.000+02:00

tak jsem se rozhodl napravit svou velkou chybu (která se po prvním poslechu ukázala jako ne-až-tak-velká) a poslechl jsem si album, které vyhrálo mercury prize v kategorii "deska roku". i am a bird now je druhý počin kapely antony & the johnsons, která se očividně inspiruje sólovými nahrávkami lou reeda (obzvláště je v ní slyšet příšerná atmosféra reed's mtv unplugged), ovšem písničky navíc podbarvuje patetickými smyčci a vytváří takovou zvláštní náladu, kterou bych popsal jako něco mezi dekadentním swingem a klavírním ambientem. no a při slově dekadentní se zase nevyhnu srovnání s divine comedy, ovšem narozdíl od kapelníka divine comedy neila hannona , který si vyloženě libuje v sarkasmu a recesi, antony myslí všechno vážně a nebojácně sametovým hláskem zpívá patetické texty jako i was lying in my bed last night / staring at a ceiling full of stars a podobně. jemně mlátí do klavíru, obalený osmdesátkovými dechy si občas neodpustí hostující ženskou vokalistku, aby mu pomohla s vylíčením toho příšerného světa ve kterém se musíme pohybovat.
zatím moc nevím co si myslet, takže pokud se donutím, ještě to s touhle kapelou zkusím. ovšem tu desku roku nejspíš nepochopím nikdy.

strange news from another star

2005-10-21T16:39:00.000+02:00

pro mě osobně jsou blur životní kapela. poprvé jsem je slyšel když mi bylo asi deset let, u jejich písniček jsem se učil mačkat první akordy na kytaře, asistovali u veškerých mých osobních zvratů a radostí. přirostli mi k srdci tak, jak se to například radiohead nikdy nepovedlo. můj vztah k nim se vlastně nedá moc popsat, tenhle příspěvek píšu čistě proto aby tady byl. a taky kvůli tomu, že damon oznámil vydání nového EP a to ještě do konce tohoto roku. ačkoliv se před nedávnem vyjadřoval ve smyslu "dokud se nevrátí graham, nic nenatočíme", epíčko bude prý bez něj. tak uvidíme.

the zutons / railroad

2005-10-20T18:13:00.000+02:00

the zutons jsou taková legrační kapela z liverpoolu, která míchá country a indie společně s rock'n'rollem a tradičním swingem do chutné žánrové směsice. uletěli si na komiksové stylizaci a retro zvuku, takže trošku připomínají the coral a ačkoliv nejsou moc důležití ani nijak extra objevní, minimálně jedna písnička na jejich prvním (a zatím posledním) albu stojí za poslech. tady je:

the zutons / railroad

future sound of london / lifeforms

2005-10-19T23:02:00.000+02:00

když jsem byl dítě, musel jsem pořád myslet na film cesta do pravěku. ta retrospektivní atmosféra, nejdřív focení se na zahradě, trilobit, přeplavání jezera a šavlozubý tygr, cesta pořád dál a dál k dinosaurům a bažinám, po ose naší planety. už jsem ani nedoufal že se mi ten pocit moře ve kterém se zrodil život někdy vrátí. a přece! vynořil se z roku 1994 v podobě future sound of london a jejich dvojalba lifeforms, kterým tahle dvojice z británie položila jeden ze základních kamenů ambientu. lifeforms jsou prazvuky mimo veškerou hudbu, dotýkají se nejhlubšího podvědomí a vyvolávají vzpomínky na dobu kterou si nikdo nemůže pamatovat. po celé nahrávce neustále bzučí obrovské pralesní mouchy, ozývá se elektronický cvrkot všeho hmyzu, občas se skrze dlouhé a protáhlé stěny ozve lidský hlas, který zašeptá několik slov a zase se ztratí. někdy se vynoří minimalistické klávesové melodie a do reproduktorů se rozprší, vše podloženo pomalými elektro bicími s úžasným retro zvukem. jedna kompozice se volně přelévá do druhé a všechno je propojeno jednotícím motivem přírodních zvuků. technicky může tohle album vyznít trošku zaostale, ale právě proto mi připadá tak vyjímečné - je to unikátní skloubení melodií, elektronických výbojů a klasického zvuku z první poloviny devadesátých let, jehož výsledkem je neopakovatelná nálada, která každému připomene něco jiného.

je to hudba, která vyvolává fantastické představy a stimuluje každou buňku v těle. jedna z nejvýznamnějších desek posledních patnácti let.
a já ji prostě nemůžu dostat z hlavy.

josh ritter / hello starling

2005-10-17T17:21:00.000+02:00

josh ritter je irský písničkář, stejně jako třeba damien rice, ovšem narozdíl od něj má v sobě určitou lehkost. nepřehání to s aranžemi, spíše vybrnkává a potichu ševelí bright smile / dark eyes písničky o lásce a o přírodě. s ničím si moc neláme hlavu a hodně připomíná dylana na začátku kariéry a to nejenom svou poetikou, ale i frázováním a hrou na kytaru, která je občas opravdu k nerozeznání od bobova alba freewheelin z roku 1963. když se po několika úvodních písních ozvou i hammondky, musí být všem jasné že se u joshe nic nového nedozví. ale o to u téhle hudby nejde a když má někdo navíc slabost pro kudrnaté chlapce v saku, může si to pořádně užít jako si to užívám já.
protože občas je dobré si uvědomit, že největší kouzla se stejně dějí jenom s kytarou a že čtyři vybrnkané akordy můžou být to nejlepší co vás může na noční cestě domů potkat.

stereolab / emperor tomato ketchup

2005-10-16T22:12:00.000+02:00

tahle deska z roku 1996 nezestárla ani o měsíc a dnes už je to klasika srovnatelná s abbey road. svěží koktejl popu, elektroniky a ženských vokálů, umíchaný v typicky francouzské kuchyni s nezaměnitelnou elegancí a roztomilostí vytyčil cestu desítkám projektů, ladytron počínaje a the go! team konče.
celé album je poměrně dlouhé, jenom úvodní skladba metronomic underground má osm minut, během kterých stereolab odhalí skoro všechny svoje typické triky - výrazná basa, pomalejší tempo a elektronické ruchy na pozadí, nasamplované slogany a dechy. zní to jako hudba kterou by si každý trendař přál poslouchat v pařížském metru místo hlášení stanic. s druhou písní se představuje i zpěvačka, s hlasem skrz naskrz francouzským, žvatlající do smyčců a tamburíny.

jak deska hraje dál, objevuje se i elektrická kytara a výraznější bicí, nicméně nezaměnitelná atmosféra stereolab zůstává a žádný post grunge se naštěstí nekoná.
naopak, poslední písně jsou zase pomalé a zasněnější a vytvářejí krásný závěr. skladby na emperor tomato ketchup jsou k sobě spojeny kvalitním retro lepidlem a dohromady tvoří album na které se právem vzpomíná jako na jeden z nejzásadnějších počinů devadesátých let.

is this it?

2005-10-09T20:43:00.001+02:00

jestli budu za pár let poslouchat některou z těch všudypřítomých kytarovek, budou to bezpochyby the strokes - ostatně, sami jedním z nejlepších alb za posledních pět let tuhle vlnu následovníků a napodobitelů vyvolali - kaiser chiefs s jedním hitem, the killers po kterých by, nebýt módy post punku a tenisek, ani pověstný pes neštěkl, FF kteří si na retro zvuku ujeli až do srdcí nebohých a nezkažených fanynek. a desítky dalších. strokes v sobě mají něco, po čem můžou ostatní rozcuchaní chlapci jenom toužit. mají duši, jsou svým způsobem dojemní. umějí napsat melodie, jaké tady od dob for tomorrow a she's electric nebyli a mají svůj zvuk.

v lednu jim bude vycházet třetí album a před nedávnem se objevil (samozřejmě omylem vypuštěný) první singl juicebox (ke stažení tady). celkový zvuk je sevřený, basová linka výrazná, julian casablancas frázuje charakteristickým způsobem a tradičně úsporná kytara všemu dodává tu správnou atmosféru. od minulých dvou alb je to posun směrem k větší tvrdosti, která ale není samoúčelná a bezduchá. má svoje kouzlo.

samozřejmě, franz ferdinand se budou vždy prodávat lépe a trendy snobové budou vždy zbožšťovat spíš bloc party než strokes. těm to ale může být úplně jedno, protože už dávno jsou někde úplně jinde.

the streets / a grand don't come for free

2005-10-04T23:54:00.000+02:00

mike skinner aka the streets mě vzal za srdce jak se mi to už dlouho nestalo. ošuntělý mladíček, který se do elektronických zvuků a za pomoci občasných ženských vokálů snaží rapovat, by měl být spíš k smíchu. ale z podivných důvodů to všechno dohromady zní dojemně, je to hudba plná emocí, agresivně upřímná a poutavá. přestože deska jako celek vyznívá jednotně, hudební pozadí a aranže jsou pestré - brnkání akustické kytary, piano, smyčce a dechy které znějí jako úvodní titulku k filmu z prostředí birminghamských periferií, všechno je zabaleno do zvonivého a plného zvuku.
v textech mike skinner vypráví příběhy, útržky z obyčejného života, britsky arogantním přízvukem se otírá o rodinný život, o stereotypy. i should be standing at the bar / waving a ten pound note around / but i sit here on the sofa at my girl’s house.

nevím jaký je jeho debut , ale na své druhé desce z roku 2004 předkládá originální a po všech stránkách vypilovanou hudbu. nechce se vám dělat to co zrovna děláte? nebo váš oblíbený liverpool prohrál s chelsea? máte rádi vše britské a nemáte v hudbě předsudky? tohle je jasná volba a jedno z nejlepších alb na které jsem za poslední měsíce narazil.

dungen / ta det lugnt

2005-09-28T18:21:00.000+02:00

třetí album švédské kapely dungen je založené na kontextech, na vytrhávání z nich, na odkazech a atmosféře. je to jako doprovodná hudba ke kácení švédských lesů, art-rockové plochy přenesené z drogových doupat na zasněžené pláně. festival skandinávského folku obohacený o promítání bergmanových filmů.

nemalá část desky je zaplněna instumentálními kompozicemi, kde má výrazný podíl na zvuku flétna, ovšem zbavena veškerého kýče, který obvykle prezentuje - působí jako průvodce kytary v dlouhých psychedelických skladbách (tady je patrná inspirace ranými pink floyd, obzvláště skladba om du vore en vakthund má podobné schéma jako interstellar overdrive). pokud jsou instrumentální skladby pomalejší, zní to zase jako mike oldfield který v 70. letech neztratil vkus. každopádně, po dlouhé době mi nevadí kytarová sóla. a nevadí mi ani saxofon, který je v titulní skladbě, s mnohovrstvou ozvěnou, použit skoro ambientně.

ostatní písně jsou hodně specifické, v doprovodu španělky, drsných smyčců, zpívané švédštinou. pomalu se táhnoucí, občas skoro odříkávané, jindy rychlejší, s bublající elektrickou kytarou v pozadí. melodie jsou spíše skryté pod vrstvou aranží, ale když je objevíte, už na ně nikdy nezapomenete.

tahle hudba je spíš rozevlátá, na přicházející podzim jako stvořená. nenajdete v ní úkryt před deštěm, spíš vás donutí si deště vůbec nevšímat.

her space holiday / manic expressive

2005-09-25T14:45:00.000+02:00

soundtrack k jízdě metrem nebo k procházce do lesa. vzpomínáte si na in dust 3? nebo když zazněl soundtrack ze samotářů ve filmu divoké včely? taky se dostavuje nezbytná atmosféra blikajících světel, nočního rybníka nebo rozpálených chodníků které jsou uprostřed srpna pošlapávány proudícím davem lidí. nasamplovaný smích jako na začátku reminderu, houpavé smyčce. dunící nebo zvonivá elektronika, skladbu od skladby trošku jinak. je to jako sednout si na tramvajovou zastávku ale nenastoupit. jenom poslouchat.

když se ráno probouzíte v cizím bytě, může být her space holiday to jediné co zůstalo vaše. baví vás propletené mužské a ženské vokály? člověk který dlouhá léta vzhlížel k EOST s nadějí v jedinou rozumnou českou kapelu, se neubrání pocitu že je to muchow & winterová. jenom vyměnit prahu za san francisco.
a další životní skladba.

think about those books you read and
i wonder if they make you think about me

aplikovat když máte pocit že na vás svět zapomněl.

khoiba / nice traps

2005-09-21T00:05:00.000+02:00

khoiba má všechno co správná intelektuální kapela potřebuje : elektronický cvrkot do pozadí, něco kytar, klávesové stěny. některé skladby jsou vyložený trip hop ve stylu starých massive attack nebo portishead. jiné zase jakoby vypadly z kid a přímo do zpěvu emy brabcové, ovšem oklikou přes vybrnkávanou španělku. je to srozumitelnější než EOST, kteří byli na své zatím poslední desce slowthinking možná až příliš jednotvární - u khoiby tohle nehrozí. každá skladba má svůj vývoj, něčím překvapí. některé části alba znějí jako soundtrack k šeptej (make no silence) , jindy je to skoro "obyčejný" indie rock (that reason).

pro mě jednoznačně nejlepší česká kapela. počkáme, s čím se na příští desce vytasí již zmiňovaní EOST. nicméně sledovat emu brabcovou a kateřinu winterovou bude ještě zajímavé.

when there's nothing left to burn

2005-09-20T16:42:00.000+02:00

minulý týden jsem zase objevoval. všechno jména která se kolem mě motala už hodně dlouho. teď jsem si k těm jménům konečně dosadil i hudbu.

acid house kings - mondays are like tuesdays and tuesdays are like wednesdays

tady není moc co řešit. odsekávané zvonivé kytary, střídání ženského a mužského vokálu. trošku zvonkohry, smyčců. zametání bicích a občas nějaké dechy - jistě že to zavání jednou skotskou kapelou, ale trendy retro je móda a zatím mi nijak nevadí. doporučené situace : jedete autobusem za svou přítelkyní a trošku prší. sedíte na náměstí a všichni kromě vás někam spěchají. víkend je v polovině a vy jste zatím neudělali ani krok z domu. pusťte si k sobě do postele tyhle švédské intelektuály a klidně lenošte dál.
a ještě jedna věc : pořád si myslíte, že nejlepší písnička s názvem sunday morning je od velvet underground?

největší hit : sunday morning

stars - set yourself on fire

tohle už je na vážnější debatu. taky se vám stává, že každý týden objevíte písničku ze které vás mrazí po celém těle? nemůžete a ani nechcete ji od sebe pustit na krok?
zamilovávate se často? tohle mě opravdu vzalo za srdce - kanadská indie kytarovka té nejvyšší třídy. na jejich třetím albu není ani jedno hluché místo, což v době magic numbers a franz ferdinand působí jako zjevení. výrazné bicí, něco málo elektroniky, která elegantně špiní pozadí některých skladeb, jinak kytary a kytary. a kouzelné melodie.

největší hit : set yourself on fire

the new pornographers - twin cinema

vzestupně od nejvyměklejší kapely na sobotní odpoledne až po the new pornographers. opět z kanady, opět jejich nejnovější album. zpěv a nálada některých skladeb vám možná připomenou the clash v období kolem london calling. jindy zase, zejména když se ozve country zpěvačka neko case, to celé zní trošku jako rilo kiley - podobně uderné melodie a podobná arogance v hlase. jenom zvuk je daleko hutnější, hlasité bicí a jednoduchá basa na každou dobu dělají svoje. jistě, celé to není nijak zvlášť objevné, ale je to indie a to by mělo stačit - lalala popěvky, trošku ironie a nadhledu přece občas potřebuje každý.

největší hit : broken breads

btw, koupil jsem si ke všem těm indie kytarovkám pořádné indie tenisky - ale to až někdy jindy.

nils petter molvaer / solid ether

2005-09-17T19:02:00.000+02:00

moje neznalost jazzu mi dovoluje užívat si tohle album jako nic jinýho - přecejenom, nemusím přemýšlet z koho nils petter vychází, na koho odkazuje a kým je ovlivněn. prostě to nevím a tím to hasne. nils petter je norský trumpetista,který je označován za jednoho z průkopníků nu-jazzu, vždyť jeho první album vyšlo už v roce 1998. solid ether je album v pořadí druhé. plné drum'n'bassu, elektroniky, plné trumpety. a také je to album které je skoro koncepční - vysvětlím později. úvodní skladba, dead indeed, začíná samotnou trubkou, která se ambientně přelévá z jedné strany na druhou a až po minutě se připojí rychlý, úderný, ale rozhodně ne agresivní elektronický doprovod. prakticky jungle. ke konci skladby se ještě objevuje psychedelická kytara, která zabublá do pozadí a zase zmizí. první track má nejrychlejší tempo ze všech, ke konci desky slyšíme i klasicky chilloutové pozadí, pomalé, skoro hiphové beaty a ojediněle i bicí, znějící jako by byly nahrány naživo.

petter molvaer nehraje nijak technicky náročně, neutápí se v improvizaci. jeho hra je srozumitelná, pomalá, vytváří spíše plochy než cokoliv jiného. ona zmiňovaná koncepčnost nahrávky spočívá v hostování zpěvačky sidsel endresen, která odzpívá dvě písničky pouze za doprovodu piana. jejich umístění do poloviny a do samého závěru desky a také to, že druhá píseň je vlastně jen variace na první, činí album uzavřeným a dokončeným. jakoby zpěvačka obehnala svým hlasem molvaerovu trumpetu jako řeka obtéká město - hned se v hudbě cítíte bezpečněji.

the divine comedy / absent friends

2005-09-15T15:02:00.000+02:00

občas se to prostě nedá vydržet. neil hannon zní jako něco mezi johnny cashem a jimem morrisonem. podbarvený hromadou smyčců. odrážející se do vašich uší jako v obrovské ledové jeskyni. hned začátek desky je jako vystřižený z westernu, podpořený kráčející basou, činely, zvonečky, klarinety v pozadí. v polovině úvodní písně se ozývá startující auto - božská komedie přijela zničit váš sluch. do druhé skladby pronikly akordeony, ze kterých by měl například takový yann tiersen obrovskou radost - kdyby ovšem nebyly podporovány dechy jako z detektivky. tato skladba také skrývá jeden z nejzábavnějších momentů celého alba, totiž když se zničehonic ozve sbor znějící úplně stejně jako ta skupinka islandských dívenek, kterou použila björk na vespertine. do morku kosti vyprahlý britský humor. ke konci nahrávky se stále častěji objevuje vybrnkávání na akustickou kytaru, ovšem patosu neubyde ani špetka.

je to jako kdyby bylo white album od beatles napěchováno písničkami ve stylu good night. komu přišel tenhle slavný závěr vtipný, bude se bavit celých čtyřicet pět minut. ti ostatní tuhle desku asi nepochopí. a nepochopí ani spoustu jiných věcí.

max richter / the blue notebooks

2005-09-13T15:36:00.000+02:00

co může člověka přinutit aby šel spát později než zamýšlel? a co jej přinutí aby ve dvě hodiny odpoledne poslouchal prakticky ambientní desku pořád dokola?

každopádně je to jedna z největších lásek na první poslech, které se mi kdy přihodily. vlastně na tom nic není - seberete klukům z mogwai kytary a bicí, zajistíte si stejného producenta jakého měl jonny greenwood u bodysongu, nasamplujete cvakání psacího stroje a vaše post-rockové dítko je na světě. je to stejný princip jako u zmiňovaných mogwai nebo sigur rós (ostatně, tahle věc vyšla na labelu fat cat a to myslím není náhoda). onen princip spočívá v několikaminutovém opakování stejného motivu, při němž se přítomní posluchači rozdělí na dva tábory : první z nich usnou do snů plných basové kytary a obřích reprobeden, druzí z nich se dostanou do audio extáze a příslušná skladba jim přirostě k srdci už navždycky. není těžké uhodnout, do které skupiny patřím já.

you could have it so much better !

2005-09-12T17:54:00.000+02:00

takže o měsíc dřív. sice bych to klidně ještě vydržel, ale nějaká pofiderní úcta ke kytarám a k ofinkám mi nedovolila tohle album neposlouchat. první deska FF mě nikdy nijak závratně nebavila a ta armáda patnáctiletých děvčátek, které si lepily alexe hned vedle orlanda blooma, mě odradila už úplně.

ani první singl do you want to, který se objevil už před několika týdny, mě moc nepřesvědčil. ale jak už jsem se zmínil, povinnost se nedá ošálit. naposlouchat se to prostě musí stůj co stůj, jinak by mě indie děti vyškrtly ze svého kolektivu a na ulicích by se mi všichni smáli.
jenže tahle povinnost byla tentokrát moc příjemná, především proto, že franz ferdinand nejspíš našli na skládce v glasgow otřískané španělky a nebáli se je použít. abyste pochopili co z toho vzniklo, musíte si poslechnout minimálně dvě skladby, když už ne celé album.

akustická premiéra FF má název walk away - co na tom že to zní jako něco mezi rolling stones, the byrds a teenage fanclub? je to šílená hitovka. silná píseň, ačkoliv to pořád ještě není vrchol desky. ten přichází až v podobě skladby eleanor put your boots on. čekali byste někdy, že FF začnou poslouchat boba dylana? že vykradou klavírní motiv ze střihorukého edwarda a ještě budou zpívat text který má víc než dvacet slov? pro mě je to obrovské překvapení, píseň která vezme za srdce každého kdo není hluchý a taky píseň která způsobí že asi nikdy nebudu mít sílu poslouchat zbytek alba. vždycky skončím u eleanor.

take a little while to grow your brother's hair

2005-09-10T19:38:00.000+02:00

ačkoliv jsem si (konečně) sehnal the avalanches, samplovaný rachot se nekonal, právě naopak - větší část mého týdne byla prostě písničkářská. z jedné strany jsem si zpátky do sluchátek přihrál starého známého stephena fretwella (nostalgický příspěvek bude jindy), ze strany druhé jsem trošku objevoval.

elliot smith / either or

vzhledem k tomu jakou závažnost ze sebe elliot vyzařuje je možná trošku zvrhlé začít hned zmínkou o zvuku, nicméně stojí to za to. elliot smith hraje na všechny instrumenty sám a ačkoliv je slyšet víceméně jenom kytara, basa a bicí, výsledek je tak kompaktní jak jen může být. nejsou tady ani smyčce, které mi tolik vadily u damiena rice, ani snaha o přílišnou žánrovou různorodost u joshe rouse. tohle není jenom další songwriter který vás bude bavit dva týdny. tohle je natolik důležitý člověk že se neodvažuju psát něco víc, alespoň zatím.
dám mu čas.

nick drake / bryter later

nick drake je písničkář, který tvořil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, ovšem rozhodně to není druhý dylan nebo paul simon. spíš donovan, i když ten proti němu působí asi stejně hloupě jako když václav neckář coveruje jennifer juniper pod názvem čaroděj dobroděj. podobnost je tady jenom v aranžích.
bryter later je drakeovo druhé album z roku 1970 a narozdíl od elliota smithe je instrumenty napěchováno do poslední minuty. smyčce, saxofony, flétny, ženské sbory, piano, všudypřítomná kytara - kdyby se snad objevilo banjo, byl by to sufjan stevens mladší o třicet let. ovšem čeho si současné indie scény znalý audiofil všimne hned, je nickovo frázování, které je tak podobné stuartovi z belle & sebastian až to vyráží dech. tohle je počátek nu-folku jak ho známe dnes. a počátek je to impozantní.

elliot smith i nick drake spáchali sebevraždu. elliotovi bylo 34 let, nickovi 26.

the notwist / neon golden

2005-09-08T17:36:00.000+02:00

the notwist je kapela která vznikla v roce zboření berlínské zdi. nevím jestli členové kapely prožívali svoje dětsví ve východním nebo v západním německu, nicméně podle hudby kterou natáčejí to vypadá na šedé paneláky NDR a zasněžené sochy lenina. jejich deska neon golden z roku 2002 je z hlediska předchozích vlivů a dalších následovníků důležitá.

skupina, jejíž jádro tvoří sourozenci markus a micha acher, je schopna použít smyčce stejně tak dobře jako nu-jazzové dechy, stvořit čistokrevně drum'n'bassový track a o deset minut ve stopáží desky později oblepit celou skladbu vybrnkáváním na banjo. čtvrtá píseň na desce, trashing days, by klidně mohla být na některém z prvních alb modest mouse, kdyby ovšem neměla triphopový podklad, který se v druhé polovině promění v elektronické běsnění ne nepodobné the gloaming od radiohead.

je to sice zábava, ale zároveň se při poslechu neodvratně dostavuje pocit, že se děje něco významného. a mnohdy se to děje tak silně, že vám běhá mráz po zádech.
zkrátka, jak je nespočetněkrát zopakováno v písni consequence :

leave me paralysed
leave me hypnotized

posledních pár dní...

2005-09-07T22:59:00.000+02:00

bylo ve znamení oprašování starých známých kapel. přišel jsem na chuť bloc party (tzn. našel jsem si dvě oblíbené písničky, konkrétně this modern love a so here we are), ale stejně jim nepřisuzuju takový význam jako hudební periodika všude kolem. těšil jsem se na silent alarm remixed, ale nakonec jsem ani nenašel sílu si tohle album shánět. ostatně, patrně nejlepší skladbu už jsem slyšel. starý známý four tet, autor jednoho z nejlepších remixů, skttrbrain který vyšel na radiohead EP com lag a také účastník plejády hvězd která se vystřídala v projektu předělávání písní od kings of convenience (versus) se opět vytáhl. předvedl ambientní hardcore ve stylu nového alba sigur rós a dal nám tím záminku se o další skladby nezajímat. děkujeme.

trošku jsem si zavzpomínal u modest mouse a good news for people who love bad news, které stále zůstává jedním z mých nejoblíbenějších alb. snažil jsem se proniknout do již zmiňovaného nového alba od sigur rós s názvem takk..., ale to by bylo na delší vyprávění, takže příště.
taky jsem se zamiloval do elliota smithe a objevil mně neznámou, nicméně na kult si nabíhající německou kapelu the notwist. ale to také někdy jindy. při svých vyjížďkách na kole jsem poslouchal drnčící album od bright eyes z roku 1998 - letting off the happiness a spolužákům v autobuse jsem kazil představy o kytarovém světě veřejnou reprodukcí ladytron.

po všech těchto výletech se mojí nejhranější písní v uplynulém týdnu stala casimir pulaski day od amerického písničkáře sufjana stevense. kdo to byl casimir pulaski a jak souvisí se sufjanovým albem illinois zjistíte tady .

holiday's gone music

2005-09-07T14:53:00.000+02:00

july/august resumé

ambient a zvuky do postele:

1) boards of canada - music has the right to children
2) röyksopp - melody a. m.
3) the books - lost and safe
4) jonny greenwood - bodysong
5) the dead texan - the dead texan

songwriters a folktronica :

1) bright eyes - letting of the happiness
2) sufjan stevens - illinois
3) josh rouse - 1972
4) elliot smith - XO
5) badly drawn boy - about a boy

indie kytarovky :

1) dungen - ta det lugnt
2) rilo kiley - more adventurous
3) travis - the man who
4) kaiser chiefs - employment
5) hard-fi - stars of CCTV

a další zásadní alba bez pořadí :

ladytron - light & magic
architecture in helsinki - in case we die
mogwai - happy songs for happy people
spoon - gimme fiction
supergrass - road to rouen
boy least likely to - the best party ever
nick drake - bryter later
brakes - give blood
the coral - invisible invasion