13.9.05

max richter / the blue notebooks

co může člověka přinutit aby šel spát později než zamýšlel? a co jej přinutí aby ve dvě hodiny odpoledne poslouchal prakticky ambientní desku pořád dokola?



každopádně je to jedna z největších lásek na první poslech, které se mi kdy přihodily. vlastně na tom nic není - seberete klukům z mogwai kytary a bicí, zajistíte si stejného producenta jakého měl jonny greenwood u bodysongu, nasamplujete cvakání psacího stroje a vaše post-rockové dítko je na světě. je to stejný princip jako u zmiňovaných mogwai nebo sigur rós (ostatně, tahle věc vyšla na labelu fat cat a to myslím není náhoda). onen princip spočívá v několikaminutovém opakování stejného motivu, při němž se přítomní posluchači rozdělí na dva tábory : první z nich usnou do snů plných basové kytary a obřích reprobeden, druzí z nich se dostanou do audio extáze a příslušná skladba jim přirostě k srdci už navždycky. není těžké uhodnout, do které skupiny patřím já.

0 Comments:

Okomentovat

<< Home